Jsem teenager žijící v době války, korupce, diskriminace, rasismu a sexismu. Ale nikdo se z toho nezdá být naštvaný. Lidé se chovají, jako by malé krůčky k rovnosti už všechno vyřešily – ale to prostě nestačí.
Je březen 2015 a já to dokázala: vyřešila jsem nerovnost. Když stojím v suterénu Modern Art Oxford na regionálním kole řečnické soutěže Articulation, opravdu věřím, že jsem právě místnost plnou rodičů a učitelů seznámila s feminismem. Cítím se se sebou docela spokojeně.
Articulation je soutěž pro studenty ve věku 16 až 19 let, kteří dokončili GCSE. Každý řečník má 10 minut na to, aby pohovořil o uměleckém díle, které si vybere. Můj ředitel šestého ročníku mi o tom řekl jen několik týdnů před soutěží během jednoho z našich rozhovorů v jeho kanceláři. Byla jsem chytrá, ale upovídaná studentka, snadno rozptýlená. Věci jsem prožívala hluboce a často jsem skončila přemožená a v slzách.
Měla jsem také všemi nebo ničím přístup ke škole: buď být nejlepší, nebo se o to ani nesnažit. V jeho kanceláři jsme mluvili o tom, jak jsem po několika týdnech opustila historii na AS-level, protože jsem si myslela, že nemůžu dostat A. „Nemusí být všechno život nebo smrt, Verity,“ řekl mi.
Spolu s mou trpělivou učitelkou výtvarné výchovy si myslel, že Articulation je přesně to, co potřebuji – milovala jsem výtvarnou výchovu na AS-level a jako členka školního debatního klubu jsem měla dost vyhraněné názory. Navrhl, abych si něco připravila na školní kolo. Pokud si vzpomínám, nikdo jiný se ani nepřihlásil.
Rozhodla jsem se mluvit o lékárničkách Damiena Hirsta, které jsem viděla na jeho retrospektivě v Tate Modern v roce 2012 (plakát stále visí na zdi za mým stolem). Hirstovo dílo jsem poprvé viděla jako dítě na návštěvě v Ilfracombe, kde vyrostla moje babička. Hirst tam měl restauraci jménem the Quay, plnou ryb ve formaldehydu a tapet s potištěnými pilulkami. Líbilo se mi, že jeho práce byla vtipná a rebelská, a že mohl cokoliv nazvat „uměním“. Líbilo se mi, že to moje babička nenáviděla. Ale nejvíc ze všeho se mi asi líbilo, že protože byly lékárničky pojmenované po písních Sex Pistols z jejich alba z roku 1977, jsem během své řeči několikrát řekla „Sex“. Opravdu jsem si myslela, že jsem ta nejradikálnější mladá myslitelka své generace.
Na regionálním kole bylo dalších devět řečníků. Všichni měli lepší historické reference, dělali méně zkratkovitých prohlášení a říkali „bollocks“ méně než já. Skončila jsem třetí. Jako teenager, který svou sebehodnotu vesměs vázala na úspěch, by mě to za normálních okolností zdrtilo. Ale v tu chvíli stačilo, že lidé, jak se zdálo, mou řeč ocenili a smáli se, když jsem chtěla.
Když mě Articulation pozval znovu – tentokrát na konferenci v Britském muzeu – už jsem se přihlásila ke studiu dějin umění v Oxfordu. Před soutěží jsem si myslela, že se přihlásím na angličtinu nebo němčinu, rozhodně ne na Oxbridge, kde jsem věděla, že nikdy nebudu „ta nejlepší“. Ale soutěž mi dodala odvahu a dala mi víru, že mé názory stojí za sdílení, i když jsem neznala všechnu odbornou terminologii. Nemusela jsem být nejlepší – stačilo, když jsem sdílela svůj pohled.
Mluvit o umění – a přitom rozesmát lidi – se rychle stalo mou hlavní vášní. Má cesta s Articulation se letos na jaře uzavřela, když mě pozvali zpět jako první absolventskou porotkyni na jedno z kol.
Soutěž mi dala sebevědomí, které šlo nad rámec výběru oboru: ne že bych mohla dosáhnout velkých věcí, ale že jsem nemusela. Už jsem nemusela honit dokonalost – stačilo věřit vlastnímu hlasu. Bývala jsem úzkostlivá a snadno přemožená – vášnivá, ale rychle frustrovaná. Časem jsem vyrostla v někoho, kdo věřil ve své vlastní schopnosti. Uvědomila jsem si, že nemusím být dokonalá. Poprvé pro mě bylo důležitější být autentická než bezchybná.
Vždy budu vděčná svému učiteli ze šestého ročníku, který si udělal čas, aby mi porozuměl, když jsem byla tvrdohlavý a emotivní teenager, místo aby mě jen odbyl (a upřímně, když se ohlédnu zpět, nevyčítala bych mu, kdyby to udělal). Naučila jsem se, že nemusí být všechno vším nebo ničím – někdy stojí za to zkusit, i když nemáte úspěch zaručený.
Dějiny umění v jedné větě od Verity Babbsové vydalo nakladatelství Bloomsbury za cenu 14,99 £. Chcete-li podpořit Guardian a Observer, můžete si objednat výtisk na guardianbookshop.com. Mohou být účtovány poplatky za dopravu.
Často kladené otázky
Samozřejmě Zde je seznam častých otázek k tématu Okamžik, který mě změnil: Byla jsem upovídaný teenager, který žil pro vítězství. Pak jsem prohrála soutěž a objevila, kdo doopravdy jsem.
Obecné, základní otázky
Otázka: Jaká je hlavní myšlenka tohoto příběhu?
Odpověď: Je o tom, jak může být velký neúspěch nebo prohra zlomovým okamžikem, který vás o vašem skutečném já naučí víc než neustálé vítězství.
Otázka: Proč je prohra v soutěži tak důležitá?
Odpověď: Pro někoho, jehož celá identita je postavena na vítězství, prohra není jen porážka, ale cítí se jako osobní selhání, které rozbije jeho sebepojetí a nutí ho k přehodnocení.
Otázka: Co ten člověk po prohře objevil o sobě samém?
Odpověď: Pravděpodobně objevil, že jeho sebehodnota není svázaná s vítězstvím. Možná našel pokoru, empatii, odolnost nebo vášeň pro samotnou činnost, nejen pro trofej.
Otázka: Je tento příběh jen o sportu?
Odpověď: Ne, vůbec ne. I když používá soutěž jako příklad, téma platí pro jakoukoli oblast života – akademickou, uměleckou, obchodní nebo osobní cíle – kde čelíte významnému neúspěchu.
Hlubší, pokročilé otázky
Otázka: Jak může jediná prohra změnit celou osobnost člověka?
Odpověď: Zásadní neúspěch funguje jako tlačítko reset. Zpochybňuje základní přesvědčení. Aby se člověk vyrovnal, musí přebudovat svou identitu na stabilnějším, autentičtějším základě, což často vede k hlubokému osobnímu růstu.
Otázka: Jaký je rozdíl mezi sebevědomím a být upovídaný/á?
Odpověď: Sebevědomí je tichá sebejistota. Být upovídaný/á je často jen předstírání sebevědomí kvůli maskování nejistoty, pomocí bravády a snižování druhých, abyste je zastrašili a podepřeli sami sebe.
Otázka: Nemohl/a by tato zkušenost naopak někoho jen zhořčit,而不是 zlepšit?
Odpověď: Určitě. Výsledek závisí na reflexi daného člověka. Někdo, kdo obviňuje ostatní, zhořkne. Někdo, kdo hledí dovnitř a poučí se ze zkušenosti, může růst a zlepšit se.
Otázka: Jak buduje prohra více charakteru než vítězství?
Odpověď: Vítězství posiluje to, co už víte. Prohra vás nutí čelit slabostem, rozvíjet odolnost, praktikovat pokoru a inovovat – to vše jsou klíčové složky silného charakteru.
Praktické tipy a aplikace
