Být oslavovaným filmařem je dvojsečná zbraň. Na jedné straně poskytuje štít: kritici obdivující režiséřinu tvorbu mohou cítit potřebu bránit i její nejslabší filmy s argumentem, že i pokleslý kus mistra je stále lepší než nejlepší práce průměrného talentu. Na druhé straně může takové uznání tvůrce uvěznit v kleci, omezit jej pouze na hledání "hodných" projektů a znásobit hořkost neúspěchu, když film propadne. Výmluvným příkladem je nejnovější snímek Kathryn Bigelowové **Dům dynamitu**, nyní na Netflixu. Soudě podle reakcí filmových nadšenců pravděpodobně získá tuto sezónu jen jedno ocenění: Největší zklamání.
Abychom pochopili, proč film zklamal, musíme se ohlédnout za kariérou Bigelowové. Proslavila se odvážnými, flexibilními žánrovými filmy jako motorkářské **The Loveless**, vampýrské **Near Dark**, policejní thriller **Blue Steel** a nadčasový akční hit **Point Break**. Její režie se vyjasnila s opomíjeným snímkem **Strange Days** z roku 1995, strhujícím thrillerem z blízké budoucnosti inspirovaným případem Rodneyho Kinga, který varoval před útěkem od reality do virtuálních světů. (Bigelowová si tohoto rizika byla vědoma více než její exmanžel a scenárista James Cameron, který nyní připravuje **Avatar 3**.) Po roce 2001, jak rostla její reputace, se Bigelowová – stejně jako sama Amerika – obrátila k obraně. **The Hurt Locker** a **Zero Dark Thirty** se zabývaly konflikty země na Blízkém východě, zatímco **Detroit**, uvedený během nepokojů v Charlottesville, čelil její dlouhé historii rasismu.
Je snadné pochopit, proč Bigelowovou zaujal scénář k **Dynamitu** od Noaha Oppenheima, bývalého šéfa NBC News a autora Netflixu **Zero Day**, a proč streamovací služba podpořila jaderný thriller po oscarovém úspěchu **Oppenheimera**. (Nápad zněl: "Co kdyby **Oppenheimer**, ale teď?") Film začíná silně, v reálném čase zobrazuje 19 minut od okamžiku, kdy je z americké základny na Aljašce detekována vypálená raketa v Pacifiku, až do chvíle, kdy je potvrzeno, že míří do centra Chicaga. V této úvodní části Bigelowová s Oppenheimem obratně zvyšují napětí a hrají si s časem, takže nás nechávají přemýšlet, kam se příběh po skončení odpočtu ubere.
Odpověď – a místo, kde začíná zklamání – je návrat na začátek. Film přeskakuje mezi perspektivami úředníků, jako je generál Tracyho Lettse, Jareda Harrise jako ministra obrany a Idrise Elby jako prezidenta, které jsme v prologu pouze letmo zahlédli. Strukturně se film zadrhává: je to dvouhodinový film s méně než dvaceti minutami děje, což nutí Oppenheima několikrát přežvýkávat úvod a přidávat procedurální detaily, zatímco se všichni šinou nevyhnutelně k výbuchu. Dřívější filmy Bigelowové, zejména **The Hurt Locker** a **Zero Dark Thirty**, byly sevřené stroje příčiny a následku, všechny o důsledcích. Zde je podnětná událost vrcholem; drama vrcholí právě když obrazovka zčerná. Postavy zůstávají s otázkou: "A to je vše?" Stejně jako my, i když z jiných důvodů.
Jak se děj točí v uzavírajících se kruzích, jako ponurý **Den marmota**, máme spoustu času přemýšlet o negativních efektech... Vliv finančního modelu Netflixu je nyní patrný v estetice americké kinematografie, dokonce i na velkém plátně. **Dynamit** působil vizuálně neinspirovaně, s uspěchanou kamerou Barryho Ackroyda z ruky připomínající seriály jako **24** nebo **Západní křídlo**, nebo nedávné produkce Netflixu, které znovu používají stejné kulisy, jak je vidět v **Zero Day**. Nejenže zde bledne pověst Kathryn Bigelowové jako vizuální filmařky, ale i její postavení feministické filmařky. Rebecca Fergusonová, představená brzy jako další z režisérčiných odolných profesionálek, příběh předčasně opouští, nechávajíc skupinu zamračených mužů, aby opět zachránili svět. Energie, která definovala dřívější, odvážnější filmy Bigelowové, chybí; možná po komerčním zklamání **Detroitu** se cítila nucena hrát na jistotu, ale takový dialogově nabitý scénář potřeboval nějaké vizuální ohňostroje, aby to vyvážil.
Nakonec nejhmatatelnější strach, který **Dům dynamitu** vyvolává, není jaderná zkáza, ale režisérčina obava z toho, že bude považována za nepodstatnou. Film je čím dál tím ztuhlejší a zastaralejší, takže nepřekvapí, že jej od doby jeho vzniku zastínily události reálného světa. Scénář vychází z předpokladu, že lidé u moci by byli zkušení odborníci, hluboce odpovědní, a že největší nebezpečí pro Chicago koncem roku 2025 by pocházelo zvenčí Bílého domu. Zatímco dřívější díla Bigelowové působila jako naléhavé komentáře své doby, **Dynamit** – její první recentní pokus, který skončil v šedé zóně mezi dodatečným promyšlením, rozptýlením a naprostou bezvýznamností – plýtvá dvěma pomalými hodinami honbou za vyprávěním, které je již zastaralé. Chybí mu napětí z jednoho důvodu: ještě dříve, než se vymknutá raketa objeví na radaru, Amerika zobrazená ve filmu Bigelowové je již nenapravitelně rozbitá.
**Často kladené otázky**
Samozřejmě, zde je seznam ČKD k recenzi Mikea McCahilla na film Dům dynamitu, formulovaný přirozeně konverzačním tónem.
**Obecné / začátečnické otázky**
1. **Co je Dům dynamitu?**
* Dům dynamitu je film, který recenzent Mike McCahill popisuje jako politickou fantazii. To znamená, že jde o film, který využívá fiktivní nebo fantastické prvky k prozkoumání reálných politických myšlenek.
2. **Kdo je Mike McCahill?**
* Mike McCahill je filmový kritik, jehož recenze vycházejí v různých médiích, včetně The Guardian. Je známý svým pronikavým a často detailním rozborem filmů.
3. **Jaký byl celkový názor Mikea McCahilla na film?**
* Byl nakonec zklamán. Ačkoli shledal koncept politické fantazie zajímavým, měl pocit, že film nedostál svému potenciálu a neuspěl.
4. **Co v tomto kontextu znamená "politická fantazie"?**
* Znamená to, že film není přímočaré drama nebo dokument. Pravděpodobně využívá alegorii, satiru nebo fiktivní scénáře ke komentování nebo kritice reálných politických systémů, mocenských struktur nebo společenských problémů.
5. **Takže se mu na filmu něco líbilo?**
* Ano, už to, že jej identifikuje jako politickou fantazii, naznačuje, že považoval základní myšlenku nebo ambice za chvályhodné. Zdá se, že oceňoval, co se film snažil dělat, i když si nemyslel, že uspěl.
**Hlubší / pokročilé otázky**
6. **Které konkrétní aspekty podle McCahilla selhaly?**
* Ačkoli souhrn recenze neuvádí podrobnosti, běžnými důvody, proč film může selhat, jsou matoucí zápletka, nevyvinuté postavy, příliš těžkopádné poselství nebo neschopnost efektivně propojit fantastické prvky s politickým komentářem.
7. **Je to běžná kritika u politických filmů?**
* Ano, je to častá výzva. Filmy se silným politickým poselstvím mohou někdy upřednostňovat své sdělení před vyprávěním, což z nich činí spíše přednášku než poutavý film. McCahill naznačuje, že Dům dynamitu se do této pasti chytil.
8. **Měl bych se filmu vyhnout na základě této recenze?**
* Ne nutně. Recenze je názor jednoho člověka. Pokud vás koncept politické fantazie zaujal, možná jej i přesto shledáte podnětným. McCahillova recenze...
